Lidé, zajímající se o nějaké duchovní směry (ne všichni) si neuvědomují, jak je to zrádné, když někde zdůrazníme přívlastek „osudový“. Aby to bylo ještě napínavější, přidají k tomu ještě „karmický“! Kolik z nás (vás) opravdu ví, co si pod tímto pojmem představit?
Tak si to zkusíme rozvést a možná pochopíte další souvztažnosti. V encyklopedii najdeme toto:
Karma
(sanskrt) nebo kamma (pálí) v buddhismu označuje etický přírodní zákon příčiny a následku, čin vykonaný se záměrem nebo vědomým motivem a odpovídající následek tohoto činu, postihující zpětně aktéra samotného. Zjednodušeně řečeno podle této doktríny egoistické jednání způsobuje utrpení, zatímco nesobecké jednání přináší štěstí. Z buddhistického pohledu neznamená karma „osud”, ale může být přeložena jako „čin” nebo „příčina a následek”.
Osud
je jak filozofický, tak i náboženský koncept, který vyjadřuje myšlenku, že události v životě člověka, světa a kosmu jsou předem určeny. Je to koncept založený na víře, že přirozenou podstatou jsoucna je trvalá, kosmická struktura.
(zdroj wikipedie)
Někteří lidé si pod pojmem „karma“ představí tzv. minulé životy. Je jich bohužel stále dost. Netroufnu si vůbec popírat, nebo vyvracet, že minulé životy nemáme za sebou. Nás ale zajímá hlavně teď a tady, protože teď a tady máme možnost vyrovnat misky vah do neutrálu.
Všechny naše skutky, myšlenky gesta mají nějakou příčinu. Tyto gesta vytvoří reakce, z čehož vyplyne důsledek. Ten ovšem neznamená konec, znova se stane příčinou, na kterou následuje reakce a opět má nějaký následek a tak pořád dokola. Jak se říká, každý „dobrý skutek“, musí být po zásluze „potrestán“. Všechny naše rozhodnutí pramení z naší vlastní vůle, nerozhoduje za nás nikdo. Všechny naše rozhodnutí tvoří reakce, které nám v životě nejsou někdy příjemné a tak místo abychom řekli, že si za to můžeme sami, raději řekneme – to osud. Když jsou příjemné, tak si své ego postavíme skoro přes celou vesnici, aby na něj bylo dobře vidět, a poukazujeme pouze a jenom na sebe – toť naše zásluha.
Osud chápeme jako cosi doživotního, neměnného trvalého. Proč? Odpovědí by bylo na knihu. Osud můžeme přirovnat lehce k minulosti. Dávné, nedávné, blízké – to je jedno. Totiž, v minulosti (tedy i před minutou) jsme udělali nějaké ROZHODNUTÍ. To rozhodnutí si sice už ani neuvědomíme po nějaké hodině, natož za rok. Ono ale trvá. Takže toto naše rozhodnutí, řekněme „přitáhne“ události související s našim rozhodnutím. Takže to v reálu pak vypadá asi takto:
Takové časté rozhodnutí bývají ohledně partnerského soužití. Někde v dospívání jsme si udělali jakési rozhodnutí o našem vztahu. Toto rozhodnutí ovlivnil náš pohled na okolí, především své rodiče. Někdy jsme mohli být součástí traumatického zážitku a tak se nám do podvědomí zarylo něco jako strach, obava, zda vůbec je někdo schopný setrvat ve vztahu „na věky věků“. Po čase na tento zážitek nemyslíme, ale on je tam někde ukotvený. Až po několikátém vztahu, třeba i na prahu čtyřicítky, padesátky – možná i později – si vzpomeneme na tento zážitek v dospívání. Po ukončení každého vztahu nezapomeneme zdůraznit, že máme smůlu na partnery, že si vybíráme samé nespolehlivé, závislé, to je osud. To není OSUD! To je rozhodnutí každého jednotlivce!
Protože je to věc, která nás „pálí“, našim činem vznikl důsledek, čemuž říkáme karma. A tím opakujeme proces, abychom mohli udělat NOVÉ ROZHODNUTÍ a pochopili! Abychom pochopili sebe, okolí, svět… Díky tomu se osvobodíme a není nutné dál toto opakovat a můžeme jít dál.
Protože je ale jednodušší říkat, že je to osud, tak žijeme třeba celý život omezeni ve svém strachu, udělat vlastní rozhodnutí a pod vidinou něco měnit, chodíme jak pešek dokolečka, dokola. Takže prožíváme jeden vztah za druhým, který se dřív, nebo později rozpadá ze stejné příčiny a následku. Druhým vnucujeme naši svízelnou a nezáviděníhodnou situaci a čekáme na jejich lítost, ale hlavně…? Aby za nás rozhodli.
Kdybychom přijali pravdu, že osud je neměnný, pak by se popřela pravda o Bohu, který je milující, odpouštějící, spravedlivý, o Bohu, který nám dal svobodné rozhodování. Nechtějme si protiřečit. Kdyby nám Bůh předurčil cestu, někomu v utrpení a jinému v blaženosti a všichni by měli dojít ke stejnému cíli, pak není Bůh spravedlivý. Zamyslete se nad tím, proč se říká – osud máme ve svých rukou?
To není fráze, to je fakt. Osud je minulost, přítomnost je právě teď a tady a budoucnost je nepopsaný list, který píšeme právě teď a tady!
Nechápejme astrologii, numerologii a další podobné obory jako jízdní řád, který je předem daný. Neoznačujme se jako životní čísla, nebo různá znamení a pod tímto „cejchováním“ si působíme mnoho omezení. Tyto obory jsou mnohem širší, než je jakési předvídání budoucnosti. Pomáhají vám porozumět sami sobě, získat pochopení v čem se chce zrcadlit vaše duše. Nikdo nám nic nepředurčil – my sami jsme tvořitelé i stvořitelé.
